Jsou zvířata skutečně nevinnější než lidé?

Většina lidí má zvířata ráda. Mnozí je považují za nevinné bytosti, případně dokonce oběti lidské činnosti. V některých případech to může být i pravda, avšak zvířecí říše není ani zdaleka tak nevinná, jak se při zběžném pohledu může zdát. Jedním z hlavních argumentů je, že zvířata nezabíjejí pro zábavu, pouze pro potravu, případně při obraně. Ve zvířecí říši údajně neexistují emoce jako závist či dokonce nenávist nebo zabíjení pro zábavu.

 

člověk patří do zvířecí říše

 

To však nemůže být dále od pravdy. Stačí si vzpomenout na domácí kočku lovící myši či drobné ptactvo. Ta ve většině případů hlady netrpí a nedá se říci, že by pro ni tito malí živočichové představovali nějaké nebezpečí. Přesto je nejen zabíjí, ale také mučí, a to čistě jen pro svou zábavu.

 

A rozhodně není sama. Farmáři by mohli vyprávět, když například vlci vtrhnou do ohrady a zabijí celé stádo ovcí, přičemž sežerou jen pár kusů. Opět se zde jedná čistě o zábavu. A nedá se říci, že by si neuvědomovali, že to druhé zvíře není naživu a cítí bolest, stejně jako oni. Mnohé druhy mají emocionální inteligenci ještě vyšší, než lidé, a s tím i související schopnost empatie. To jim však nijak nebrání v zabíjení a mučení, či dokonce kanibalismu.

 

ani ptáci nejsou dokonalí

 

Pokud jde o zášť a závist, tu můžeme pozorovat, pokud máme více než jednoho domácího mazlíčka. Co se asi stane, když se budete jednomu z nich věnovat podstatně víc, než druhému? To samé se děje i v přírodě, zvláště mezi inteligentnějšími druhy.

 

Pokud jde o dlouhodobou nenávist a touhu po pomstě, v tom jsou ve zvířecí říši přeborníci krkavcovití, ke kterým patří například vrány. Pokud jedné z nich ublížíte, je nejen schopna a ochotna si zapamatovat vaši tvář a při každé příležitosti vás napadat, ale také to doslova říci ostatním, kteří se ochotně přidají. A vzhledem k tomu, že se o to podělí i se svými dětmi, může jít i o celé generace vran, které vás budou nesnášet.

 

Je tedy jasné, že zvířata se od nás zas až tolik neliší. A není divu, koneckonců i my k nim patříme. Neměli bychom si je tedy přehnaně idealizovat, ale ani je zatracovat. Musíme je zkrátka brát taková, jaká jsou.